Znovu jsme s týmem vyjeli s pomocí do Kahranmaraše. Ve čtvrtek jsme nakoupili potřebné potraviny a hygienické prostředky, roztřídili jsme je do jednotlivých balíčků pro muže, ženy a děti. Lidé, kteří se dověděli, že pojedeme s pomocí, přinesli sladkosti pro děti, oblečení a hlavně novou obuv. Všechno jsme naložili do mikrobusu a ještě v noci se vydali na cestu podél pobřeží horami k našemu cíli.
Město už ožilo, pilně se odklízeli trosky domů, některé obchody a podniky začaly pracovat, začala fungovat městská doprava. Po celém městě vyrostla stanová městečka, na některých místech se objevily mobilní domky. Na místě, kde byly dříve stany Syrijců, bylo vybudováno státní stanové městečko. Již z předchozích výjezdů jsme věděli, že ve státních stanových městečkách je dostatek pomoci, proto jsme se vydali hledat ty, kteří naši pomoc opravdu potřebují.
Nejdříve jsme se zastavili na místě, kde byla dlouhá řada stanů. Tito lidé opravdu potřebovali pomoc a s vděčností ji přijímali. Přímo se na nás vrhli. Díky Bohu za místního mladého muže, který nám pomohl zvládnout nápor lidí, zorganizovat je (bylo to velmi důležité, my neznáme jejich jazyk, on jim dával instrukce). Bylo nádhnerné vidět rozzářené oči dětí, když jsme jim dávali balíčky. I dospělí byli za pomoc vděční. Rozdali jsme část pomoci a jeli dále tam, kde jsme již z předchozích výjezdů věděli, že je potřeba pomoc.
Nejdříve jsme obcházeli stany s pomocí. Brzy si nás všimli a lidé ze stanů přiběhli. Přiběhly i děti s holýma nohama v něčem, čemu se sotva dá říct obuv. Byl docela chladný den po deštích. Byly šťastné, když dostaly novou obuv. Poté jsme jeli k rodině, se kterou jsme se seznámili při posledním výjezdu. Byli velmi příjemně překvapeni, objímali nás. Vyložili jsme tam zbytek pomoci . potraviny, hygienické potřeby, oblečení... Tato nádherná muslimská rodina nás pozvala na čaj. Seběhly se všechny jejich děti (víc než 20), požádali nás, abychom se modlili za ženu, kterou bolely nohy. Bylo to radostné setkání, fotografovali se s námi. Není nic krásnějšího, než vidět vděčné a rozzářené oči těch, kteří se modlili ke svému Bohu o pomoc.
Po tomto vřelém setkání jsme se vypravili na náročnou zpáteční cestu. V polovině cesty v horách nás zastihla bouřka, takže jsme museli jet velmi pomalu, sláva Otci, kolem čtvrté hodiny ranní jsme v pořádku dorazili domů.
