NEBESKÝ JAZYK

Je potřeba přemýšlet nebeskými termíny, výstižnými výroky Ducha. Boží moudrost má výstižné výroky, velmi přesné, z nebe. Termíny „nebeská civilizace“, „triumf“, „oblak svědků“ jsou v Bibli, ale lidé je čtou skrze brýle toho učení, kde se nachází a proto je mohou chápat jinak.

 

Termín translirovat, vysílat, přenášet znamená prorokovat. Prorokovat – to je přímý přenos Ducha. Nemusí to být vždy slova. Je Duch, který proniká všude.

 

Ježíš, když mluvil s Nikodémem, mu řekl:

 

[Bible21] Jan 3:12 Jestliže nevěříte, když jsem vám říkal pozemské věci, jak uvěříte, budu-li vám říkat nebeské?

 

Existuje nebeský jazyk, který je potřeba pochopit. Někdo říká, že nebeský jazyk je mluvení v jazycích, jiný že jsou to nebeská přísloví. Nebeský jazyk je terminologie, která nemá náboženský nebo typicky pozemský kontext. Nebeská terminologie mluví stejným jazykem jako Bůh. Ježíš mluvil například o znovuzrození. Přešlo dva tisíce let a lidé ještě nechápou, co je to znovuzrození.

 

Každý znovuzrozen má Bibli uvnitř, ale musí ji odtud dostat. Musíš do toho investovat, ochotně posvětit svůj život tomu, abys znal pravdu. Pokud ale nebudeš uvádět pravdu do praxe, materializovat, tak budeš mít jen velmi povrchní poznání. Když něco čteš v Bibli, tak to aplikuj, použij v praxi, aby to fungovalo. Buď vytrvalý v tom, co děláš.

 

Počátkem nepomíjivosti je tvůj pohled na zem. Když říkáš: země je nová, nádherná, slavná, to odsouvá tvé stárnutí. Jestli si myslíš, že země shoří, že je prokletá, že je špatná a odejdeme z ní, tak vzniká otázka: k čemu je ti tady slavné tělo, nepomíjivé a zdravé, když stejně všechno skončí? Tělo bylo stvořeno proto, aby vládlo na zemi. Adam měl vládnout na zemi v těle. Adam měl získat nepomíjivost, jíst ze stromu života a nepomíjivost se měla projevit. Tělo je potřeba pro život na zemi.

 

Bůh umístil Adama na zem. Adam se díval a viděl, že země je dobrá. Do té doby, než se setkal s hadem a nezačal si myslet, že něco není se zemí v pořádku, Adam byl dokonalý. Satan se od počátku snažil zasáhnout mysl člověka. On dokonce řekl, že nemohou jít ze stromů v ráji. Chtěl jim dát pochybnosti o zemi. Když Adam přijal tyto myšlenky, ztratil svou potenciální nepomíjivost, do které měl vejít.

 

Když Káleb a Jozue uviděli zaslíbenou zemi, řekli: ta je skvělá, bereme ji a začala se v nich projevovat nepomíjivost. Čas se v těle Káleba zastavil. Tělo Káleba 45 let vůbec nestárlo, zůstávalo stejné, jako když mu bylo 40. Čas se podřídil jeho cíli. Událost, činnost je důležitější než čas. Událost Káleba vejít do té země byla důležitější, než probíhající čas. Čas se podřídil události.

 

My vždycky spojujeme proces stárnutí s kategorií času. Nepomíjivost se tehdy projevuje, když máš správný pohled na zem a když máš správný přístup k času. Když správně přemýšlíš o čase. To působí na tvůj nervový systém a on začíná správně reagovat.

 

Člověk přemýšlí takto: události jsou podřízeny času. Čas prošel a už se to nemůže stát. Ale tak to nebylo zamýšleno. V Genesis je Boží koncepce: Bůh něco udělal a potom je napsáno a byl den a byl večer… To znamená, že den skončil tehdy, když Bůh udělal všechno, co zamýšlel. To je záměr pro věčného Syna.

 

Když ještě nebylo Slunce, Bůh řekl a stalo se a byl den… Jak mohl být den, když ještě nebylo slunce? Čím byl určen den? Den se počítal, když Bůh udělal dílo. Toto je koncepce DNŮ NEBE. Den neskončí, dokud jsi své dílo nezakončil.

 

Když Otec říká, že tvoří všechno nové, den neskončí nikdy, vždy je den NYNÍ. Čas je stvoření stejně jako všechno ostatní. Čas měří událost, činnost, neomezuje ji, ale podřizuje se jí.

 

Pavel říkal, že Stará smlouva a zákon jsou stínem budoucího. A i v nich se nachází spousta příkladů: pokud bitva neskončila, slunce nezapadlo, den neskončil. Slunce měří na zemi čas, čas se zastavil. To, co je ve Staré smlouvě považováno za zásah, v Nové smlouvě je to obyčejná realita.

 

Dokud se Sára nestala matkou národů, nepomíjivost působila v jejím těle. Simeon řekl: dokud neuvidím Boží spasení, nezemřu. Podle tradice žil 300 let. Misie člověka na zemi dokonce i ve Staré smlouvě zastavovala působení času v jeho těle.

 

Musíme pochopit, že DÍLO JE DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ ČAS. Náš cíl je projevit nepomíjivost. Je potřeba přemýšlet takovým způsobem: dokud neprojevím nepomíjivost, nebudu ani přemýšlet o smrti nebo něčem podobném. Není to tak – nebudu přemýšlet o smrti, abych byl nepomíjivý. Ne, mám cíl projevit nepomíjivost a ovládnout zemi. K tomu potřebuji nepomíjivost jako nástroj.

 

My máme věčnou vládu na nebi i na zemi. Sestoupili jsme z nebe, sedíme na nebesích a jdeme do nebe. To znamená, že ať se nacházíš kdekoli, ať jdeš, vždycky si na nebi. Potřebujeme si zapamatovat, že jsme vždycky NA NEBESÍCH. Ať jdeš kamkoli, vždy se nacházíš na nebeských místech, vládneš a materiali-zuješ.

 

Pokud nežiješ NYNÍ, tak je pro tebe všechno včera nebo zítra. Neustále se nacházíš buď v boji s minulostí nebo v očekávání budoucnosti. Materializace předpokládá, že žiješ nyní, v bytí. To Otec ukázal v knize Genesis. Když byl Otec ve stavu nyní, v bytí, tak mohl materializovat.

 

To, co vychází z našich úst, vytváří dimenzi. Jednou z funkcí životodárného Ducha je uvolňování dimenzí. Je napsáno, že Boha nemohou pojmout nebesa nebes, ale zároveň je napsáno, že žije na nebesích. Neexistuje řádný stav, který by byl větší než Bůh. Neexistuje žádná dimenze, ve které by žil. Nebesa žijí v Bohu. Jenom v tom, co Bůh sám uvolnil, v tom může žít.

 

Jsme v Něm nebo On v nás? On je v nás se všemi svými dimenzemi a mocí. My to můžeme uvolňovat. Je napsáno: oblečte se do Něho. Nová země žije v tobě, ty ji uvolňuješ a žiješ v ní.

 

Čas je stejná kategorie, stejná dimenze jako země. Čas musí být ponížen ve tvých očích. Čas působí rezivění, rozklad, vrásky… Někteří básníci napsali: neúprosný čas je jako zabiják, jde a působí všechny tyto procesy, rozkládá. Všechno časem tleje, pomíjí.

 

Ježíš toto vysvětluje na příkladu sklizně. „Ale já vám říkám“ zkracuje čas čekání. To, co říká Boží Syn, je větší než čas. Bůh řekl a stalo se tak a teprve potom skončil den. Pokud mluvíš, to co uvolňuješ, pohlcuje čas, protože mluvíš z věčného nyní.

 

Když člověk říká: to bude brzy nebo později, tak je pod časem, je podřízen času. A pomíjivost má nad ním moc. Protože brzy nebo později je kategorie osoby, která je podřízena času, které vládne čas. Existuje Boží Syn, který je vně času a přemýšlí takto: čas je dobrý, ale já říkám…. A pohltí čas. Bude to tak,jak já říkám.

 

Je napsáno, že v moci Pána je čas a lhůty. A kdo jsi ty? Ty jsi Pán z nebe a to znamená, že čas a lhůty určuješ ty. Když v obyčejných situacích zaujmeš pozici: „ale já říkám…“, tak to znamená, že se stavíš do opozice proti tomu, co říkají jiní. „ Ale já říkám…“ - to znamená navzdory všemu. Je potřeba se naučit mluvit navzdory času, nehledě na čas. Když si myslíš, že abys měl úspěch, rodinu a ještě něco, to potřebuje čas, že je to proces, nesouhlas s tím. Mluv navzdory času: „Ale já říkám…“

 

[Bible21] Jan 5:25 Amen, amen, říkám vám: Přichází chvíle, a už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a ti, kteří uslyší, budou žít.

 

Ježíš řekl: přijde čas a už přišel. Přijde nebo už přišel? Pro učedníky to bylo přijde. Jsou dvě kategorie osob: ti, kteří čekají a ti, kteří jsou v pozici „ale já říkám…“ Obojí není špatné. Je skvělé, když si člověk uvědomuje, že to bude, stane se to. Protože někteří říkají: to se nikdy nestane. Jestli jsi pochopil, že za čtyři měsíce bude sklizeň, tak je potřeba jít dál do zjevení, že sklizeň už zbělela. Jestli jsi žil celý život se zjevením, že zaslíbení se naplňují, tak potřebuješ přejít na pozici: ale já říkám – zaslíbení se naplnila. Ten čas nastane pro ty, kteří ještě nepozvedli oči. A nastal už pro ty, kteří pozvedli oči a vidí. Všechno záleží na tom, jak se díváš.

 

Je potřeba tento princip použít na všechno Pavlovo učení. V Pavlových listech jsou tyto dvě kategorie lidí. K jedněm mluví, že to všechno nastane a k jiným mluví jako k těm, kde to už nastalo. Pro jedny vzkříšení teprve nastane, a pro jiné už nastalo. Tato dimenze, kdy už to nastalo, se uvolňuje klíčovou frází: „Ale já říkám…“

 

Kážeme nepomíjivost. Pro některé nepomíjivost teprve nastane. Pro nás už je, protože ji začínáme uvolňovat jako dimenzi, jako projev Ducha, jako to, co už je fakt.

 

Je potřeba úplně změnit své chápání času a mluvení. Když se ti zdá, že to teprve bude, nebo až za dlouho, je potřeba říct: „Ale já říkám…“ Když získáš návyk takto mluvit, tak to bude jako v Genesis: řekl a stalo se. V Genesis, když Bůh tvořil slovem, není popsán žádný proces, protože když to Bůh říkal, tak si nemyslel: bude to ve svém čase, všechno uzraje, uskuteční se to… V Jeho myšlení není žádná vzdálenost, žádný proces. On vidí a děje se to. On pozvedne oči, vidí a to se dává do pohybu. Je potřeba se naučit, že když něco řekneš, tak se to stalo. Úplně ze své mysli odstraň to, že nastane čas… Ke všemu přistupuj, že čas už nastal.

 

Jedni čekají na příchod Krista a jiní žijí v příchodu. Jedni čekají na vytržení, jiní ve vytržení žijí. Jedni čekají na radost a jiní už v radosti žijí. Jedni jdou do nebe a jiní už na nebi sedí. Pro jedny se Den Páně přibližuje a pro jiné už nastal. Ježíš dal princip moci nad časem – nastane a nastal. Apoštol Jan napsal: byl jsem v Duchu v Den Páně. Když jsi v Duchu, tak jsi v Dnu Páně.

 

Čas je stvoření. To, co děláš, tvá činnost, událost je důležitější. Čas je proto, aby měřil tvé tvoření, ne proto, aby tě kontroloval, jestli ses zpozdil nebo ne. Dokud nestvoříš, čas neskončí. Je potřeba o sobě přemýšlet takto: dokud není nepomíjivost projevena, žádný čas nemá vliv na mé tělo. Projevuji nepomíjivost.

 

Mnozí čekají příchod. Už jsme přišli, ale stejně jako Ježíše, svoji nás nepřijali. On už je tady. Všechno, co je potřeba, už je tady. Oblékej se do dimenze, kde už je vše hotové, připravené. Žij ve dnu nyní, obleč se do něho. Už si neoblékej zítřek. Všechno vypadá tak, jak říkáš. Oblékat se do toho, co říkáš, je Boží přirozenost.

 

Žádná dimenze nemůže zachvátit Boha a přinutit ho žít tam. Když ty říkáš: „Ale já říkám…, vše se děje nyní.