4. Randění a církev

Znali jsme s Davidem sedmnáctiletou křesťanku, která chodila s dvaadvacetiletým chlapcem ze své církve. Jejich rodiče ten vztah přijali a ustanovili pravidla a hranice. Matka řekla své dceři, že nemá prokazovat větší náklonnost svému příteli, než svému otci. Mladá dívka souhlasila.

Byli jsme v tu dobu hosty v jejich domě, sloužili jsme v jejich regionu. Všimli jsme si, že mladá dívka klidně projevovala mnoho náklonnosti svému chlapci. Nehledě na to, že řekla rodičům, že on není „ten správný“ a oni věděli, že tento vztah nemá žádnou budoucnost, stejně jako dřív jí dovolili s ním chodit. My jsme jim s Davidem nemohli pomoct, ale myslím si, že tento pár zbytečně ztrácel svůj čas a emoce jenom kvůli tomu, aby měli nějaký vztah.

Kolik jiných svobodných křesťanů se jim podobá? Kolik rodičů – křesťanů dnes dovoluje svým dětem takové vztahy? Bůh říká: „Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé“ (Římanům 12:2 Bible 21).

V této velmi kritické oblasti života – tak jako v mnohých jiných – mnozí nejsou poslušni jasných instrukcí Boha, že nemáme kopírovat chování a obyčeje tohoto světa. Nějak se zdá, že většina církví interpretuje Římanům 12:2 úplně jinak, než je tam řečeno. Můžeme slyšet na toto téma kázání, ale celkově to velmi málo dodržujeme ve svém každodenním životě. Většina z nás nezměnila své chování na základě obnovy mysli, nerozvíjí úplně jiné myšlení, které se liší od světa. Potřebujeme se učit a aplikovat Jeho cesty, abychom měli Jeho myšlení. Je to jediný způsob, jak budeme přesně vědět, co je dobrá, dokonalá Boží vůle pro nás.

Když jsem vyrůstala v církvi i jako služebník v současné době, kdy cestuji po celém světě, viděla jsem, jak velká část církve přijala kulturu randění. Viděla jsem celý rozsah péče do krajností – extrémní milost, ale také extrémní zákonictví. Když jsem vyrůstala, slyšela jsem mnoho kázání o svatosti, zejména v mládežnických táborech. Bohužel výzva ke svatosti zřídka kdy přecházela do života nebo se rozvíjela. Nebyla žádná disciplína nebo důsledky, dokonce ani kvůli zjevným problémům s hříchem. Chození (randění) bylo přijatelnou normou. Flirt, veřejné projevování náklonnosti a škádlení jsou také povoleny. Málo kdo šel proti proudu.

Co je ještě horší, byla jsem hluboce zklamána, když jsem se dověděla, že někteří z lidí, kteří sil­ně kázali o svatosti v našem mládežnickém táboře, později upadli do hříchu se svými sekretářkami. V jiné církvi pastorova mladistvá dcera otěhotněla a snažila se to skrýt před církví. Ve všem tom je něco velmi špatně. Takové problémy musí být řešeny, jestliže chceme vidět kladné změny v Těle Kristově. Věřící musí cenit, hledat a praktikovat skutečnou svatost od Boha, ne zákonictví, ale bez kompromisů.

„Dávejte si pozor, ať vás někdo neodvede jako zajatce skrze filozofii -- prázdný svod podle lidské tradice, podle živlů světa, a ne podle Krista“ (Kol. 2:8).

Chození nemá svůj začátek v Bibli nebo dokonce ani v církvi, ale ve světské společnosti. Nicméně církev to převzala a „pokřesťanštila“. Může to být tenká, ale smrtící past. Písmo v listu Koloským nás varuje, abychom si jako věřící dávali pozor na klamné filosofie a lidské tradice, které nás mohou odvést od Boží cesty. „Křesťanské randění je v podstatě termín, který si sám protiřečí, protože na tom není nic křesťanského. Nicméně podle mých zkušeností mnoho křesťanů a církevních vedoucích tuto praxi schvaluje, zjevně bez jakéhokoli pocitu protiřečení nebo odsouzení. Tady jsou jenom některé z nejvíce rozšířených charakteristik a principů, které tvoří většinu „křesťanských“ schůzek (randění):

• Dokonce i pod nálepkou „křesťanské“ je stále v centru randění především tělo, a ne Bůh. Často má základní vliv na jednání a postoje místo Boha Hollywood, který posílá světu závádějící poselství.

• Páry jsou vytvořeny především na základě romantické a fyzické přitažlivosti a potěšení. Vize toho, proč dva lidé mají být spojeni na základě Božích cílů, je jenom málo nebo vůbec není. Boží vůli se neuděluje prvořadý význam.

• „Křesťanské“ chození (randění) uspokojuje krátkodobé fyzické a emocionální potřeby, ale ne na celý život. Takovým způsobem si křesťan nejvíce cení fyzické a emocionální přitažlivosti, vášeň považuje za lásku a vyhýbá se povinnostem a zodpovědnosti.

• Mnoho párů v „křesťanském“ chození předpokládá, že vše fyzické je přijatelné, s výjimkou pohlavního styku, ale příliš mnozí dosahují toho bodu, že nejsou schopni se pak zastavit. Někteří si dokonce ani neustanoví tuto hranici, protože jejich rodiče podporují „bezpečný“ sex namísto abstinence.

• Mnohé schůzky, které vedou k fyzické intimitě, nevedou k závazkům a k manželství.

• Stejně jako nevěřící, mnozí z křesťanské mládeže obyčejně začínají chodit na rande na začátku dospívání a zachází nedbale s fyzickým a emocionálním spojením.

• Příliš mnoho svobody pro mladé lidi vede k nevhodnému chování. Mají svobodu si vybírat s kým chodit, kam jít, co dělat. Čas příchodu je často jediné omezení, dané rodiči. Formují se vztahy mimo rodinu a domov.

• Mladým lidem se nedostává vedení, ochrana, příprava nebo účast ze strany rodičů nebo duchovních vedoucích. Mnozí mladí lidé nejsou připraveni rodiči nebo duchovními vedoucími k manželství a k očekávání a důvěře Bohu ohledně svého partnera. Účast dospělých obvykle spočívá v tom, že je jim sděleno, že děti spolu chodí a v organizaci svatby.

• Randění nepodporuje rozvoj zdravých přátelských vztahů s opačným pohlavím. Mnohé církve nevyučují nebo nedávají informace mládeži a osamělým dospělým o tom, jak se chovat k opačnému pohlaví ve zdravých vztazích, aniž by se zapojili do romantiky. A tak více škodí než pomáhají svobodným v rozvoji sociálního a emočního zdraví. Někteří rodiče jsou šťastní a dokonce se s ulehčením dívají na to, jak jejich děti chodí na rande. Vidí v tom důkaz, že jejich děti jsou společensky přijatelné.

• Ideologie chození (randění) vyvolává dojem, že minulé vztahy, ať už dobré nebo špatné, je lehké překonat, takže povzbuzuje mládež vybírat si, dokud nenajdou toho „správného“ člověka. Mladí lidé nejsou varováni, že jejich zábava se lehce může změnit ve zranění a jejich románek v duševní bolest. Tímto končí všechny náhodné vztahy. Mnozí předpokládají, že manželství odstraní emocionální jizvy a pocit viny z minulých vztahů a netuší, že ve skutečnosti tyto problémy mohou ovlivnit a poškodit jejich manželství.

• Realita spočívá v tom, že se druh, charakter, chování a úroveň závazků při „křesťanském“ chození zpravidla moc neliší od světských.

Všimněte si podobnosti mezi těmito skutečnostmi a světským chozením s jeho principy. Svobodní křesťané po celé Americe a v celém světě přijali myšlenku chození (randění) a dostali se do zničujících vztahů, které ovlivnily celý jejich život. Jak my, seriózní křesťané, můžeme přijmout praxi lidí oddělených od Boha, když samy principy této praxe jdou úplně proti Bohu? Bible neučí o náhodných známostech, kdy můžeme srovnávat různé lidi, dokud nenajdeme toho, kdo nám nejvíce vyhovuje. Také neučí, abychom vstupovali do romantických vztahů bez záměru uzavřít manželství. Pouze to, že je to sociální norma, ještě neznamená, že se to má stát křesťanskou normou.