2. Schůzky (randění) — nasměrování k rozvodu

Znala jsem jednu mladou křesťanku, krásnou, z dobře zabezpečené rodiny. Ona i její rodina se aktivně účastnili dění v církvi, její rodiče byli ve vedení rady církve. Začala chodit s chlapcem v sedmé třídě. Zdálo se to být přirozené, její bratři a sestry také s někým chodili a povzbuzovali ji v tom, i její rodiče to přijímali jako normální a přijatelnou součást dospívání. A tak když dostala první polibek, všichni si mysleli, jak je to milé.

Později se stala závislou na známostech. Cítila potřebu neustále mít chlapce, jinak se cítila ztracená nebo se bála, že nebyla tak dobrá a krásná. Když byla ve vyšších třídách, její schůzky s chlapci měly závažnější charakter. Ale tato vážná známost ve škole za dva roky skončila, protože její rodiče do toho zasáhli, neboť cítili, že chlapec není pro ni dost dobrý. Po skončení tohoto vztahu si našla druhého a pokračovala v tomto emocionálně zničujícím cyklu v průběhu celého studia. Během čtyř let, nehledě na to, že věděla, že chlapec není pro ni, s ním měla vážný vztah. Byl to dobrý chlapec, trochu starší, než ona. Byl z „dobré rodiny“, ale nebyl křesťan. Bránila tento vztah, říkala, že bude raději s ním, než by byla sama a osamělá. Nakonec se tato mladá žena zamilovala do křesťana a vdala se za něho, ne proto, že by prvně zjistila a věděla, že to bylo od Boha, ale protože ji přitahoval fyzicky a emocionálně. A místo toho, aby především hledala Boží vůli, očekávala, že Bůh tento vztah prostě požehná.

Dnes příliš mnoho křesťanské mládeže a také osamocených dospělých upadají do stejné pasti jako tato mladá žena. V podstatě většina mladých mužů a žen nachází partnery stejným způsobem a nevidí v tom absolutně nic špatného. Pokládají známosti za normální část života, za nutný krok při hledání partnera.

Když jsem teprve začínala studovat ve vyšších třídách, také jsem se dostala do této pasti. Naštěstí moje známosti s chlapci netrvaly nikdy déle než několik týdnů, protože jsem se vždy obracela k Bohu a ptala se Ho, jestli je to správné. Bůh mě zachraňoval z mnohých nepříjemností v tu dobu, kdy jsem se snažila s někým chodit. Nacházela jsem v tom plnost? Ne. I když moje známosti netrvaly dlouho, byly však dostatečně dlouhé na to, abych stihla zakusit fyzickou a emocionální touhu. To je „lživá láska“, ne skutečná, protože potom následovala zrada a trápení. Učila jsem se z této zkušenosti, motivovalo mě to hledat Boha, abych poznala odpovědi a jeho cesty v lásce a ve vztazích.

V hloubi duše jsem věděla, že Bůh má lepší způsob, který se dokonale liší od toho, co se praktikuje ve světě. Začala jsem hledat tento způsob, který šel proti tomu, co všichni ostatní pokládali za normální a dobré. Takovým způsobem jsem se dostala do osamocení po velkou část doby, kdy jsem hledala pravdu, ale v každé etapě mé cesty mě Pán vedl a učil, jak mohu být naplněná a uspokojená životem jenom s Ním, když nemám přítele. Vedlo to k rozvoji blízkých vztahů s Ním, dovolila jsem Mu být tím, kdo mě dělá spokojenou a naplňuje mě. Jak? Prostě jsem žila pro to, abych Ho stále víc znala a milovala každý den, abych se Mu líbila, abych měla ještě víc Boží bázeň ve všem, co jsem dělala. Posvětila jsem svůj život Jemu a Jeho službě. Naučila jsem se, jak chránit své srdce (vůli, pocity a emoce), ochraňovat ho od pokušení. „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života“ (Přísloví 4:23).

Oklamání je v tom, že nevíte, že jste oklamáni, pokud jste v této pasti. Bůh mi ve své milosti otevřel oči a dovolil mi uvidět pravdu. Musela jsem s ní něco udělat. Když jsem se nakonec vzdala a odevzdala jsem Mu mé touhy, abych měla přítele a manželství, kdy jsem byla zaměřena na svůj život a ne na hledání svého osudu v Bohu, byla jsem nejšťastnější a nejnaplněnější. Nejraději jsem trávila čas v blízké komunikaci v Jeho nádherné přítomnosti. Štěstí přišlo, když jsem dělala to, co se líbí Bohu a ne to, co se líbilo mně.

Moje touha líbit se Bohu mě přivedla k přirozené touze správně se rozhodnout. Kvůli tomu, že jsem chtěla, aby mě Bůh používal, si otec často stěžoval, že jsem byla neustále v církvi. Zdálo se mu, že tam prakticky žiji a domů se vracím jenom spát. Nemohl pochopit mou oddanost Bohu a touhu Mu sloužit.

Když jsem cítila, že mě Pán vede, abych napsala tuto knihu, Duch svatý mi řekl, že hledání partnera je pro Jeho děti škodlivá praktika, a že je to v podstatě nasměrování k rozvodu. Hledání partnera není přípravou k manželství, tak jak si to myslí většina lidí. Zpočátku jsem byla otřesena tímto zjevením, dokud mi neukázal, že každý princip chození je proti Jeho cestám. To je jeden z důvodů, proč církev prožívá podobné problémy a trápení jako svět co se týká manželství a vztahů. Chození nikdy nebylo součástí Božího plánu pro nás.

pokračování příště