11. Příběh mé lásky

Týden po návštěvě biblické školy jsem měla divný sen. Zdálo se mi, že jsem se tam vrátila a že kamkoli jsem šla, David tam byl se mnou. Když jsem se vzbudila, pomyslela jsem si, že tento sen se mi možná zdál, protože jsem se večer najedla pizzy. Nikdy nevíš, jaké sny se ti budou zdát po snědení velké, tlusté, šťavnaté chicagské pizzy. Proto jsem už víc o tom snu nepřemýšlela. Nepřemýšlela jsem ani o Davidovi.

I když – divná věc. Když jsem se vrátila do školy, přišla doba předběžné registrace do následujícího semestru a Pán mi řekl, abych to nedělala. Věděla jsem, že se to mému otci nebude líbit, proto jsem mu nějakou dobu nic neříkala. Kdykoli to šlo, dál jsem se v církvi modlila každé ráno od šesti hodin. Nevynechala jsem ani jeden den.

Začala jsem se postit za své povolání a vztah s mým přítelem. Chtěla jsem si být jistá, že on je Boží dokonalou volbou pro mě, proto jsem sdílela své pocity ohledně přítele s ženou mládežnického pastora. Věděla že je velmi nezralý, ale ne do takové míry, jak jsem si to myslela já. Řekla, že Bůh mě tak miluje, že mi zjevil jeho nedostatky. Plně jsem souhlasila. Čím více jsem hledala Boha, tím méně jsem v tomto vztahu měla pokoj.

Jednou, když jsem se modlila s jinými přímluvci, Pán ke mně promluvil. Jasně řekl: „Stefani, všechno opusť a jdi do biblické školy. Chci, abys tam byla už v následujícím semestru a zapomněla na vysokou školu. Připravuji pro tebe veliké věci. Musíš jít do biblické školy abys viděla, jak se lidé uzdravují. Uvidíš lidi uzdravené zázračným způsobem skrze své ruce“. Podobně jako Marie jsem nepochybovala o tom, co mi řekl (Lukáš 1:30-38), jenom jsem se zeptala, jak se to stane – věděla jsem, že můj otec byl zcela proti tomu. Odpověděl: „O všechno se postarám, prostě jdi!“ Nemůžete se dohadovat s šéfem. Před tím než modlitba skončila jsem to rychle sdílela s ostatními přímluvci. Překvapivě všichni dostali stejné svědectví do svého ducha a potvrdili, že mi to skutečně říkal Pán. Dál se za mě modlili.

Okamžitě jsem všechno řekla své matce. Věděla, že to bylo od Boha a řekla mi, že viděla Boží povolání na mém životě dokonce už když jsem byla malé dítě. Nikdy o tom nepochybovala. Modlila se za to se mnou. Rozhodli jsme se říct to našemu pastoru. Také to potvrdil. Navíc měl moudrost v tom, jak říct tuto novinu mému otci. Řekl mi, abych zapsala své rodiče k němu na konzultaci a on udělá všechno možné, aby s nimi promluvil a přesvědčil je. Souhlasila jsem a udělala jsem to tak, jak řekl.

Uříznutí pupeční šňůry

Byli jsme všichni čtyři v konferenční místnosti a můj pastor začal mluvit o tom, že vidí Boží povolání na mém životě a že Bůh mě povolává v nejbližší době do biblické školy. Můj otec poslouchal a potom se zeptal: „Proč musí jít zrovna do té školy? V Chicagu je spousta biblických škol. Kvůli tomu není potřeba jezdit tak daleko“. Můj pastor vysvětlil, že Bůh mě povolává do konkrétní biblické školy a zeptal se, jestli mi otec může dát jeden rok, abych to tam zkusila. Pokud to nebude ono, vždycky se mohu vrátit a pokračovat ve studiu v Chicagu.

Tehdy můj otec nejistě řekl: „Dobře, ale protože jí Bůh řekl, aby tam šla, tak ať také za to sám zaplatí. Ode mne nedostane nic. Jedině v případě, že bude pokračovat ve studiu tady, budu platit její vzdělání a všechno, co chce, jinak si bude muset platit všechno sama“.

Připomněla jsem otci, že jsem ho poslouchala celý svůj život, ale teď si musím vybrat poslechnout Boha. Byla jsem šťastná, že mohu jet. Teď musí Bůh přijít s penězi. Věděla jsem, že Bůh zaplatí za to, co si objednal.

Můj táta dělal všechno pro to, aby pro mě bylo nemožné odjet. První, co udělal – prodal auto, které mi koupil a peníze si vzal, takže jsem ho nemohla použít, abych jela do biblické školy. Odmítl mi koupit letenku. Trval na tom, že Bůh musí zaplatit všechno. Postila jsem se jako nikdy dřív. Celý týden jsem se postila za peníze a dopravu. Tehdy můj pastor pocítil vedení udělat pro mě speciální sbírku v církvi. Maminka za zády mého táty začala šetřit peníze, aby mi pomohla. Přátelé pro mě zorganizovali „večírek na rozloučenou“ (bez přítomnosti mého otce) a rozhodli se poslat každému klobouk, aby mi pomohli zaplatit školu. Celkově vybrali 75 procent peněz, potřebných na mé studium. Všechno co bylo potřeba byla doprava, abych se tam dostala a ještě několik set dolarů a všechno bude v pořádku.

Jednou přišla na maminku neobyčejná smělost, přišla k tátovi a řekla: „Mám své auto a mohu si s ním dělat, co chci. Proto jsem se rozhodla odvézt Stefani do biblické školy a nikdo mě nemůže zastavit“. Táta po takovém maminčině prohlášení ztratil řeč. Nebylo to mámě vůbec podobné – být takovou silnou, protože charakterem je spíše jako beránek. Ale sestoupilo na ni něco nadpřirozeného a nic ji nemohlo zastavit. Můj táta jí připravil auto, zkontroloval pneumatiky a ujistil se, že je všechno v ideálním stavu ještě před tím, než jsme koncem prosince odjely.

Mimochodem – ode dne, kdy jsem opustila Chicago, abych studovala v biblické škole, otec se mnou odmítal mluvit. Prakticky se mě zřekl kvůli tomu, že jsem se rozhodla uskutečnit své povolání místo toho, abych získala vysokoškolské vzdělání. Vkládal do mě velké naděje a byl velmi zklamán mým rozhodnutím. Podle jeho slov být služebníkem znamenalo prosit o peníze, ale ne vydělávat je. Nemohl to přijmout a přemýšlel o tom jako o něčem hanebném nebo jako o souhlasu s něčím nižším, než je práce v profesionální oblasti.

Když jsem se rozhodla následovat Ježíše, znamenalo to všechno opustit a nikdy se neohlédnout zpět. Bylo to těžké a bolestivé, ale musela jsem to udělat. Musela jsem vzít svůj kříž a následovat Ho, dokonce i když to znamenalo rozbít srdce mého táty. Musela jsem přestřihnout pupeční šňůru a ztratit svůj život proto, abych ho dostala od Pána zpět, ale již jiný.

Dva muži z církve, kteří byli součástí skupiny přímluvců, nabídli, že se budou střídat v řízení auta, protože nechtěli, aby maminka jela v zimě samotná tak daleko domů. V tuto dobu bylo Chicago pokryté sněhem a cesta do Dallasu byla nebezpečná. Dívka mého kamaráda se také rozhodla přijít, aby mě uviděla. Děkuji Bohu za to, že mi poslal do cesty lidi aby mi pomohli a to v každém detailu.

Cestou do Dallasu se moje matka chtěla zastavit v Oklahomě a navštívit svého bratrance a jeho rodinu. Byli křesťané a dali mi peníze na školu, protože se jich dotkla moje svědectví. Bůh je věrný! Žijeme v Bohu, který dává více než dost, ne sotva dost nebo jen dost. Když jsem přijela do biblické školy „Kristus pro národy“ měla jsem na všechno, co jsem potřebovala, peněz víc než dost plus několik set dolarů navíc, s kterými jsem si mohla otevřít v bance účet. Bůh skutečně všechno zaplatil! To bylo začátkem mého chození a života vírou. Nikdy mě nepodvedl. Věděla jsem, že vždycky mohu Bohu důvěřovat. Nehledě na to, jak nemožné se to může zdát, můj Otec je větší a velkolepější.