Bůh vybírá partnera - 1.Můj život když jsem ještě nebyla vdaná - pokračování

Já? Vracející se domů jako královna?

Když jsem dovolila Bohu, aby byl mým Otcem, osvobodilo mě to od vážné krize osobnosti, kterou bych jinak mohla mít. Jako každý dospívající, i já jsem se setkala s některými problémy odmítnutí a nebezpečím. Pokaždé, když jsem s tím přiběhla k Bohu, On byl věrný a přinášel mi světlo a uzdravení. Když jsem dospívala, neměla jsem žádný problém s tím, abych pochválila druhé kvůli tomu, že jsem doma slyšela o sobě jenom negativní věci, ale těžce jsem přijímala komplimenty a potvrzení od druhých, kromě od Boha. Vždy, když lidé o mně říkali něco dobrého, myslela jsem si, že lžou nebo si dělají legraci. Učili mě myslet si, že jestli bych přijala komplimenty, tak bych byla pyšná. Pokud je nebudu přijímat, budu pokorná.

Bůh musel uzdravit tuto oblast mého života. Ukázal mi, že když bych odmítala komplimenty jiných, tak bych žila ve lživé skromnosti, kterou Bůh nepřijímá. Protože Jeho myšlení bylo o mě vysoké, tedy když jiní viděli a uznávali mé dobré vlastnosti, mám to přijímat prostě, s vděčností, bez pocitů studu. Potřebovala jsem hodně času k tomu, abych to úplně přijala, ale jsem ráda, že Pán byl trpělivý a neodmítl mě.

Ve vyšších třídách střední školy mi Bůh ukazoval, co On si o mně myslí, když mi dovolil stát se královnou. Mí přátelé pověsili mou fotografii bez mého vědomí v soutěži a vyzvali studenty, aby za mne hlasovali. Nemyslela jsem si, že zvítězím, protože soutěže se účastnily jiné, krásnější dívky „Barbi“. V noci před soutěží „Královna vracející se domů“ jsem šla spát a velmi jsem plakala, protože můj otec mi řekl nějaké hrozné věci, i když jsem neudělala nic zlého. Další den jsem přišla do školy s opuchlýma očima a velmi nízkým sebevědomím. Byla jsem tak soustředěna na svou bolest, že když vyhlašovali vítězky, neslyšela jsem své jméno. Moje kamarádka, která seděla vedle mě, řekla: „Hej, Stefi, neslyšela jsi své jméno? Vyzývali tě přinejmenším třikrát, raději vstaň“.

Nejdříve jsem nevěřila, ale když jsem zpozorněla, tak jsem zjistila, že je to pravda. Velmi překvapená jsem nejistě vyšla na pódium. Z třiceti dívek byly tři finalistky; byla jsem šokovaná, že jsem jednou z nich. Jistě se stala chyba. Určitě byly druhé krásnější. Nakonec mi začalo docházet, že jsem vyhrála, když mi dali velkou kytici růží.

Když jsem se ten den vrátila domů, vysvětlila jsem mamince, že jsem byla vybrána „Královnou, vracející se domů“; ona byla velmi šťastná, pevně mě objala a políbila. Když se vrátil domů otec, uviděl růže a zeptal se, odkud jsou. Když mu maminka všechno řekla, řekl: „Oni jistě dopředu rozhodli, kdo zvítězí“. Prostě nemohl uvěřit, že já jsem skutečně čestně a spravedlivě zvítězila. Jakoby mě nechtěl vidět šťastnou, raději mě viděl smutnou a nešťastnou. To byl pro mne úder.

Ale můj nebeský Otec mi rychle řekl, co On si myslí. Řekl: „To nevadí, co on ti teď řekl. Není důležité, jak on to vidí. Já tě vidím jako svou princeznu a pro Mne jsi nejkrásnější a zasloužíš si titul. Já jsem Král králů a ty jsi moje dcera, to ti dává královskou důstojnost a nikdo ti ji nemůže vzít.“ Byla jsem uspokojena Jeho slovy a chráním je dodnes.

Moje zkušenost se seznámením

Na střední škole jsem se líbila chlapcům, ale nevěděla jsem, jak odpovídat a reagovat v takových situacích. Moji rodiče si se mnou nesedli a nevysvětlovali mi tyto věci, dovídala jsem se o tom jenom z televize, z kina a od mých křesťanských příbuzných. Podle jejich slov byly známosti v pořádku. I když mezi mými přáteli byli křesťané i nekřesťané, kteří se seznamovali a chodili na schůzky, já jsem necítila, že bych to měla dělat také tak. Pro mne byl dostatečný Ježíš. On mě stále naplňoval a já jsem neměla potřebu ještě někoho jiného.

Když jsem postoupila do vyšších ročníků, věnovalo mi pozornost stále víc chlapců a mně se také líbili. Věděla jsem, že potřebuji rady, jak mám správně jednat, proto jsem poprosila o radu sestřenici, také křesťanku. Ona řekla, že pro dospívajícího je normální randit. Moje teta a strýc s tím také souhlasili, takže i já jsem začala chodit na schůzky. Kdybych tehdy věděla to, co vím dnes, tak bych vůbec na žádné schůzky nechodila. Mohla jsem si ušetřit spoustu ztraceného času, emocí a energie.

Po několika případech náhodných známostí jsem se naučila komplikovat chlapcům život. Byla jsem velmi přímá a jasně jsem jim řekla, že nemohou mít se mnou sex nebo mě nějak jinak znečistit. Okamžitě jsem jim vysvětlila své standardy. Jestliže chlapec chtěl se mnou dál kamarádit, vždy jsem mu nabídla, aby se mnou chodil do církve nebo na mládež. Chránila jsem si své panenství. Rozhodla jsem se nedat ho nikomu, jenom svému muži jako dárek.

Kvůli mým vysokým standardům netrvaly mé vztahy moc dlouho. Nejdelší byl čtyři týdny. Potom jsem se rozhodla nechodit na schůzky, protože jsem uviděla, že je to jenom ztráta času a emocí. Prožila jsem, jaké to je rozbít srdce chlapce a jak to bolí, když je mé srdce rozbité. Nakonec jsem se unavila a svěřila jsem to všechno Bohu. Byla jsem si jistá, že On má lepší způsob, jak sjednotit dva lidi, než známosti jako ve světě. Také jsem věděla, že jako dospívající mohu směřovat svou energii na něco lepšího, co bude budovat Boží království a ne tratit ji kvůli chlapcům.

Modlitba za mého budoucího muže

Když mi bylo kolem 17 let, moje maminka mi poradila, abych se začala modlit za svého budoucího muže. Nechápala jsem, jak se mohu modlit za někoho, koho ještě neznám, ale ona mi vysvětlila, že mohu prosit Boha, aby ho pro mne ochránil a zbavil ho pokušení a že se mohu modlit za to, aby následoval Boha a chodil ve spravedlnosti. Řekla jsem jí: „To mohu dělat. Jsem přesvědčená, že Bůh mi může říct víc věcí, za které se modlit, když to budu dělat každý den. A když nevím, za co se modlit, vždy se mohu modlit v Duchu, aby mu pomohl v situacích, které zná jenom Bůh“. Dělala jsem to.

Jednou jsem řekla mamince: „Chráním se pro svého budoucího muže a ochraňuji své panenství jenom pro něho. Bude lepší, když on bude jednat také tak kvůli mně. V Bibli nevidím, že by jenom dívky měly být pannami a chlapci by mohli dělat to, co chtějí. Předpokládám, že chlapci i děvčata si mají chránit své panenství a čistotu, dokud nevstoupí do manželství. I můj budoucí muž bude panicem tak jako já, dokud se nevezmeme.“

Maminka odpověděla: „Stefani, teď jen velmi zřídka potkáš panice, který vstupuje do manželství. Možná že zůstala jenom dvě procenta těch, kdo jsou ještě panici“. Já jsem rychle odpověděla: „Jestli je to tak, tak můj budoucí muž bude mezi těmi dvěma procenty. Já v žádném případě nebudu snižovat svůj standard a souhlasit s nižším. Bůh pro mne vybere a dá mi to nejlepší, co je“.

Byla jsem si natolik jistá, že Bůh zná něco lepšího a důvěřovala jsem v tom Bohu. Když jsem se vytrvale modlila za svého budoucího muže, Bůh mi ukázal verše, které mám dát svému budoucímu muži, až přijde ten čas. On mi dal instrukci, že mé povolání je s mým mužem: „Avšak Rút odpověděla: Nenaléhej na mě, abych tě opustila a odvrátila se od cesty za tebou, protože kam půjdeš, půjdu i já, a kde zůstaneš, zůstanu také; tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. 17 Kde zemřeš, zemřu já a tam budu pohřbena. Ať mi tak učiní Hospodin a ještě přidá, že jedině smrt mě od tebe oddělí. (Rút 1:16-17)“. Když jsem se modlila za ta místa Písma, Pán mi ukázal, že se jednoho překrásného dne vdám za někoho jiné národnosti („tvůj lid bude mým lidem“) a že budu cestovat a sloužit v mnohých zemích.

Vidění Francie a Evropy

V den mých narozenin, když mi bylo 18, jsem se rozhodla modlit se a postit a posvětit tento den hledání Boha ohledně mého povolání. Navštívil mě mocným způsobem a ukázal mi více věcí o mém povolání, cíli a osudu. Ve vidění mi ukázal probuzení v Evropě a ve Francii. Viděla jsem ulice Francie naplněné skupinami lidí, které prožívaly probuzení, uzdravení a zázraky. Lidé tam dostávali spasení a Boží přítomnost a sláva naplňovaly to místo. Bylo to nádherné! Bůh mi dal břemeno modlit se a přimlouvat se za tuto část světa. Nevěděla jsem, kdo tam žil, ale Bůh vložil do mého srdce a ducha francouzský národ. I když jsem nevěděla, jak se to stane, a jaká v tom bude moje část, věděla jsem, že Bůh bude směřovat mé kroky. Rozhodla jsem se následovat Ho a být Ho poslušná každý den.

Velmi dobře si pamatuji, jak v době mého dospívání mé srdce hořelo pro Boha. Já jsem Ho nejen milovala, byla jsem do Něho silně zamilovaná. Každou minutu jsem byla pohlcena jím a mohla jsem přemýšlet jenom o tom, jak Mu mám vyjádřit svoji lásku. Kochala jsem se Jeho přítomností a službou Jemu.

Když mi bylo 18 a 19 let, byla jsem prakticky každý den v církvi. Můj otec mi často říkal: „Já tě nechápu. Ty prakticky žiješ v církvi, jsi tam každý den. Domů přicházíš jenom spát“. Protože mládežničtí pastoři žili přímo vedle církve, trávila jsem u nich mnoho času, abych se od nich více naučila, dokonce i když v církvi nebylo žádné shromáždění. Někdy jsem s nimi a s mládeží hrála basketbal. Pro mě to bylo jako nebe – být v církvi nebo jít do něčího domu a studovat Bibli, to bylo lepší, než být v negativní atmosféře s otcem.

Přišla chvíle, kdy jsem pocítila, že mi Bůh říká, abych chodila na přímluvné modlitby do církve, která byla od šesti hodin ráno. Věděla jsem, že On chtěl, abych tam chodila vždycky, a nejen tehdy, když jsem cítila, že mě k tomu vede. Věrně jsem přicházela každé ráno nehledě na to, jestli bylo chladno nebo pršelo či sněžilo, potom jsem šla do školy. Milovala jsem natolik Jeho přítomnost, že jsem se někdy celý den postila a modlila se sama v církvi. Cítila jsem, že patřím Boží svatyni. Byla jsem šťastná v Jeho přítomnosti a nic jiného pro mne nemělo význam. O víkendu místo toho, abych šla na večírek nebo do kina, šla jsem s některými lidmi z církve na ulici svědčit nebo jsem byla na skupině studia Bible, někdy jsem tam i vyučovala. Chtěla jsem říct celému světu o lásce svého života – o Ježíši! Mé srdce jásalo v modlitbě: „O jedno jsem Hospodina žádal, to jedno jsem hledal: Abych přebýval v domě Hospodinově po všechny dny svého života, abych mohl hledět na Hospodinovu nádheru a abych mohl přemítat v jeho chrámu“ (Žalm 27:4).

Byla jsem velmi naplněná Bohem a spokojená. Byla jsem natolik uspokojená jenom Bohem, že jsem vůbec nepřemýšlela o manželství. Vůbec jsem neměla touhu se vdávat. Necítila jsem žádnou neúplnost kvůli tomu, že jsem nebyla vdaná, nezastavovalo mě to ve službě Bohu. Neměla jsem potřebu najít si muže, abych mohla sloužit Bohu. Trávila jsem spoustu času v Boží přítomnosti. Z lásky k Němu jsem využívala jakoukoli příležitost, abych mohla mluvit o Něm. Nakonec z Boží milosti se mi podařilo doma udržet dobré vztahy, nehledě na negativní vztah mého otce. Místo toho, abych mu dovolila ukrást mi to nejlepší, prostě jsem pokračovala ve slavení Boha. Čas od času boj ještě pokračoval, ale Pán mi vždycky pomáhal. Ježíš byl mojí ochranou, štítem a sílou. Přibližovala jsem se k Němu a On ke mně.